Z šampióna voříškem a zase zpátky
Příběh očima útulku ...
Byl to den, jako každý jiný. Po příchodu do útulku jsme jako vždy šli projít kotce, přivítat se s našimi miláčky a také projít karanténu. Na karanténě mě však zarazil jeden nový psík. Sedělo tam na zemi něco nepopsatelně ošklivého, špinavého, smradlavého a oškubaného nůžkami. Hubené zvířátko zdánlivě připomínající psa se sotva drželo na úzkých křivých nožičkách. Po chvíli překvapeného zírání jsem se sehnula psíka pohladila. Když jsem zblízka pohlédla do jeho vykulených očíček a na jeho „spláclý“ čumáček, napadla mne podobnost s King Charles španělem. Takových psů u nás není mnoho, dost možná by mohl být s PP napadla mne, podle některých přítomných až téměř zvrhlá myšlenka. Já se nenechala odradit a dala se do prohlídky uší. V jednom oušku byl opravdu flíček, který mohl odpovídat barvě. Po vyholení ouška jsem si byla téměř jistá, že psík tetovaný je, ale už jsem si nevěděla rady s přečtením. I tak jsem kontaktovala chovatele Kingů a Kavalírů, zda se snad někomu před delší dobou neztratil nebo nebyl odcizen. Do útulku ho přivedla Romka, údajně ho našla pobíhat u Billy, která je kousek od útulku. V okolí Billy, ale nikdo takového psíka neměl, to bychom věděli, tak kde se tam vzal ? Přiběh „tuláček“ k obchodu sám, protože ho lákali lidé a očekával, že si tam vyžebrá něco k snědku ? Nebo ho tam někdo vysadil z auta ? O kus dál je frekventovaná silnice. A nebo si to všechno žena vymyslela ? Takové a spousta dalších otázek, na které jsme neznali odpověď. Psík neodpovídal popisu žádného ztraceného Kinga. Nikdo ho nehledal ani po Ústí, ani nikde jinde. Ani v tu chvíli, ani třeba před lety. Místo toho se ozvala paní Kulhánková, že by se u ní pro Keviho (tak jsme mu začali říkat) našlo dost místa a lásky. Nevadilo jí, že údajná barva (která však byla jen v jednom místě a odpovídala by jen jednomu číslu) může být pouhá žilka a psík možná ani není čistokrevný King. Nic jí neodradil ani jeho zoufalý zdravotní stav, ani předpokládaný vysoký věk. A tak se Kevi po povinné karanténě odebral do nového domova…
To by klidně mohl být šťastný konec jeho příběhu, ale nečekaný zvrat způsobil nejedno překvapení. Tetování se nakonec dalo s obtížemi rozluštit, ale 4 číslice neodpovídaly značení Kingů v ČR ani v sousedních státech (paní Kulhánková se přece jen chtěla dozvědět něco o jeho minulosti a původy, bohužel bez úspěšně). Už jsme byli všichni smířeni s tím, že Kevi ke svému tetovaní mohl přijít třeba v nějakém útulku a jeho příběh tak pro nás zůstane tajemstvím. Až jednoho dne bylo vše jinak, Kevi už nebyl „voříškem“ bez původu, ale pravým Kingem. A už vlastně nebyl ani Kevi…
Kevi ještě v útulku ↓
Keviho příběh u nás ...
V červenci 2004 jsem se na internetu dočetla, že do ústeckého útulku přivedla Romka staršího kinga ve velmi špatném stavu. Rozhodnutí bylo rychlé a jednoznačné – přibrat dalšího psího kamaráda do naší „smečky“, protože „kinga přeci v útulku nenechám“! Po týdnu povinné karantény jsme se vydali do Ústí nad Labem. Tricolorek byl skutečně v příšerném stavu – vyhublý tak, že se kosti daly počítat, zcela ostříhaný, protože koupel na jeho zanedbanou a nevábně vonící srst nestačila. Z kinga mu zbyla jen velká, překrásná hlava. Zadní nohy ho v prvních dnech mnohokrát zradily - možná to byl následek špatného výživného stavu nebo i nějakého zranění, způsobeného "člověkem". Když se chtěl v novém domově zapojit do hry s ostatními pejsky, vadila mu v pohybu i vzrostlejší tráva nebo jitrocel.
První den u nás ↓
Přestože měl v uchu částečně čitelné tetování, nepodařilo se nám ani s pomocí poradkyně chovu zjistit jeho identitu. Tetování bylo čtyřmístné, u nás se používají číslice tři. Tenkrát však pro mě bylo prvořadé, aby se pes dostal do lepší formy a aby u nás našel lásku a domov, abychom mu vynahradili prožité strasti. V útulku mu začali říkat Kevi a my u toho zůstali. Pes byl milý k lidem, ale neustále si všechno bránil proti ostatním psům - každou granulku, piškotek, každé pohlazení i svůj pelíšek, který mohla spoluobývat pouze jeho oblíbená fenka. S ohledem na to, co zřejmě musel prožít, jsme byli k jeho „výstřelkům“ v chování shovívaví. A tak šel čas a já se smířila s tím, že se nikdy nedozvím, jaký pejsek s námi trávil část svého života. Stačilo mi, že byl u nás spokojený a největším problémem, který ho trápil, byl malý rozjívený tricolorní „synovec“, který si nerudného „strejdu“ oblíbil a přes strejdovy důrazné námitky se snažil vetřít do jeho přízně.
Až v prvních dnech dubna 2006 dostal "Keviho příběh" nečekané rozuzlení. Pes byl znalcem plemene a poradcem chovu pro kingy v Klubu chovatelů málopočetných plemen psů prokazatelně identifikován jako švýcarský import Bailey of Country Rose. Po zkontaktování jeho původní majitelky, která ho bezpečně poznala, jsem získala i jeho PP. Před lety Baileyho z rodinných důvodů přenechala na mazlení rodině s dětmi a jak se vyvíjel dále jeho osud, nikdo neví až do doby, kdy byl přiveden do ústeckého útulku.
A tak se najednou z nalezeného „bezdomovce“ vyklubal pejsek velmi zajímavé švýcarské krve, který si v dobách svého šťastnějšího mládí dokonce vybojoval výstavní tituly - 2x CAJC a res. CAC. Na závěr musím podotknout, že nejkrásnější okamžik a velké překvapení jsem zažila, když jsme "Keviho" poprvé oslovili jeho pravým jménem. Snad s ním měl spojené šťastné chvíle svého psího života, které se mu v tom okamžiku znovu vybavily. Tolik radosti a štěstí ve psích očích člověk může vidět snad jen jednou za život. Tato chvíle se pro mě stala jedním z nejsilnějších okamžiků, které jsem se svými pejsky prožila.
Dnes už Bailey není mezi živými, do psího nebíčka odešel náhle ve věku osmi let, což není zase tak vysoký věk. Bohužel se na něm zcela určitě podepsalo dřívější strádání, nekvalitní krmení a péče. Jak dlouho a proč tolik strádal, se už nedozvíme. Hlavní je, že konec svého života mohl strávit v milující rodině, kde se mu dostalo lásky a porozumění. Mohl odejít ze světa důstojně, obklopen lidmi kteří ho milovali a se svou pravou totožností.
----------------------------------------------------------------------------
O Kevim se můžete dočíst i v internetovém kynologickém magazínu ecanis, kde jsme publikovaly -- tento článek.
Příběh je také na webu https://utulkari.websnadno.cz a byl publikován i v Planetě zvířat.
